Na pátek večer bylo centrum města nezvykle klidné. Jen v oblíbené nákupní čtvrti Causeway Bay, kde je obvykle hlava na hlavě, bylo rušno jako jindy.
Ulicemi nedaleko Viktroriina parku se zdánlivě netečně šinuly temné proudy lidí zahleděných do svých mobilů. Mladí lidé v černém. Matky s dětma. Kamarádky na nákupech. Tak jako vždycky, mohlo by se zdát na první pohled. Ale při druhém a třetím pohledu bylo jasné, že ani tady není všechno takové jako vždycky.
Na oranžovém odpadkovém koši se vedle špačků od cigaret podivně vyjímal plamínek čerstvě zapálené svíčky. Vedle na sloupku další svíčka. A opodál další. Svíčka v kelímku od McDonaldu a na něm napsáno černou fixou: Nezapomeneme.
Někteří lidé si na zádech nesli zvláštní poselství. Černé tričko s nápisem “Pro svobodu, společný osud, společný boj” měla paní, která se zastavila, aby si na památku vyfotila svou svíčku na pozadí nápisu nad výstražným policejním kuželem: “Hlavní pěší zóna. Nezastavujte se.”
Lidé jakoby si na cestu večerními ulicemi svítili svými telefony. Někteří i svíčkami. Míjeli se tiše, každý pohroužen do svých myšlenek. Každý sám za sebe. A přesto bylo cítit, že je něco spojuje, že všichni tak nějak patří k sobě. Jakoby si rozsvícenými telefony dávali nějaké tajné znamení. Na horizontu se mihotavá světýlka spojila v roj světlušek.
Hru kmitajících světýlek v ulicích sledovaly bedlivých zrakem roztroušené skupinky policistů v modrých vycházkových uniformách. To nebyl obyčejný páteční večer. Bylo 4. června 2021. Den, kdy se podle oficiálních čínských zdrojů v Pekingu před 32 lety témeř nic nestalo.
Před dvěma lety se v tento den na hřištích ve Viktoriině parku vlnilo moře světel. Loni to byly už jen malé ostrůvky. Podle loňských epidemiologických restrikcí se mohlo shromáždit ve skupině pouze osm lidí. Skupinky mezinárodně známých aktivistů, co se tu loni sešly, už si připomínáme jen z fotografií. Letos se nedostavili, protože jsou buď ve vazbě nebo v zahraničí.
Tento rok už podruhé nebyla tradiční pietní vzpomínka na oběti z Pekingu z 4. června 1989 povolena z epidemiologických důvodů. Ale vstup do Viktoriina parku byl letos zakázán úplně poprvé. Strážily ho stovky odhodlaných policistů.
Z epidemiologického hlediska byl tento zákaz přinejmenším zvláštní. V těch dnech nebyl v Hongkongu po více než 40 dní zaznamenán jediný komunitní přenos covidu. Sportovní utkání byla povolena, školy otevřené a pláže a obchodní centra praskaly ve švech. Covid se zřejmě šíří jen na vzpomínkových vigíliích a politických demonstracích.
Přes to všechno i letos mnozí přišli. Nakupování a chození po ulicích s rozsvíceným mobilem zatím zakázáno nebylo. A tak Hongkongžané s kreativitou sobě vlastní nahradili každoroční masovou vzpomínkovou akci na jednom místě malými soukromými připomínkami po celém městě. Moře světel z Viktoriina parku se letos rozlilo do hongkongských ulic, tramvají, metra a obchodních domů. Pod dohledem tisíců policistů.
Vzpomeňte si na ten páteční roj odvážných světlušek, až vám zase někdo bude tvrdit, že Hongkong je mrtvý. Nebo že je to jen “další čínské město”.
Bylo 4. června 2021 a Hongkong nezapomněl.