Do Sin-ťiangu jsem se měla namířeno už od svých studentských let v Pekingu. Když jsme v 90. letech cestovali vlakem po Číně, jedna z prvních otázek, kterou nám lidé pokládali při každém setkání byla: odkud jste? A protože jsme mluvili docela dobře čínsky (ale zase ne až tak dobře jako rodilí mluvčí), občas jsme z legrace říkali, že jsme ze Sin-ťiangu. A odkud ze Sin-ťiangu? ptali se nás dál. “Z Kashgaru,” říkávali jsme.
Do Kashgaru jsem se nakonec dostala až v roce 2017. Byla to konečná zastávka nezapomenutelného road tripu po Karakoram Highway neboli Dálnici čínsko-pakistánského přátelství. Poznámka na okraj: Nevím přesně, proč se této horské cestě, která se zakusuje nejen do pohoří Karakoram, ale i do Hindukuše a Himalají, a jejíž některé úseky jsou často znenadání neprůjezdné kvůli padajícím skálám, říká dálnice. Možná je to kvůli její čínské části, která začíná na hranicích s Pakistánem v průsmyku Khunjerab. Na čínském území se tato cesta skutečně stává normální silnicí, a posléze i dálnicí, a to čínskou státní č.314. Na pákistánské straně je pro ni výstižnější název Osmý div světa.
V městečku Sost, posledním na pakistánské straně, ale stále několik desítek kilometrů od čínské hranice, nám bodrý úředník se zlatým prstenem položil pár kontrolních otázek a plácl výstupní razítko do pasu. Celníci si prohlédli naše špinavé prádlo a nechali ho očmuchat i cvičeným psům, zatímco my jsme si v klidu vypili poslední šálek čaje na pakistánském území.
Trochu mě zarazilo, že náš průvodce Javed se s námi loučil jako by se blížil soudný den. Do hraničního pásma s náma nemohl, protože neměl ta správná povolení. S ustaraným výrazem ve tváři nás svěřil do péče jiného průvodce, který měl za úkol nás dopravit do Číny a seznámil nás s důvěryhodným člověkem z Gilgitu, Pakistáncem, který také jel do Sin-ťiangu. Prý pro případ, že bychom měli nějaké problémy. Moc jsme tomu nerozuměli. Jaké bychom mohli mít v Číně problémy?
Po třech hodinách cesty zasněženými horami jsme plni radostného očekávání projeli majestátní šedou bránou s čínským státním znakem. Tato brána zaujímá v srdcích Pakistánců velmi důležité místo. Dalo by se říct, že je to takové novodobé poutní místo, ke kterému jezdí lidé z celého Pakistánu jen proto, aby se tam vyfotili, a zase jeli zpátky domů. Projet bránou na čínské území se ale odváží jen málokdo.
My jsme se rozhodli neboxovat se s Pakistánci o výsluní před bránou a vyfotili jsme se až na její čínské straně. Tam nás překvapil obrovský nápis: “Jste na čínském území, kde platí čínské zákony. Jejich porušení se trestá”. To nám přišlo zvláštní. Neměli jsme vůbec v úmyslu porušovat čínské zákony, a z jiných zemí jsme byli zvyklí na hranicích vídat spíše přátelské nápisy vítacího charakteru. Zdálo se, že tady asi bude všechno jinak. Po čínsko-pakistánském přátelství nebylo v této části dálnice ani stopy.
Po několika kilometrech v zemi nikoho, jsme dorazili na druhou pasovou a celní kontrolu na čínském území. Podobně jako před vstupem do letadla, jsme tady museli vyložit všechna zavazadla na pás. Zamračení celníci jejich obsah podrobně zkontrolovali na svých monitorech a pak nás všechny nahnali do jednoho minibusu. Na naše dotazy v čínštině odpovídali pouze úsečnou angličtinou. Neměli vůbec chuť se s námi vybavovat. Nedozvěděli jsme se, proč jsme museli v nejvýše položeném hraničním přechodu na světě (4733 m.n.m.) strávit několik hodin zavřeni v minibusu. Bez jídla, bez vody a bez možnosti nadechnout se řídkého vzduchu nebo si zajít na WC. Znalci nám ale tvrdili, že jsme měli štěstí, protože v tomto bodě cesty se prý někdy čeká i celý den.
Posledních 130 kilometrů na vstupní pasovou a celní prohlídku před hraničním městem Tashkurgan jsme už jeli s ozbrojeným doprovodem. I tady to zprvu vypadalo na dlouhé čekání v minibusu. Po velkém dohadování nám ale bylo dovoleno použít toaletu. Pouze po jednom, a pouze v doprovodu imigrační úřednice.
Následovala poslední a nejdůkladnější kontrola našich zavazadel. Museli jsme je otevřít všechna, a celníci si podrobně prohlédli veškerý jejich obsah. Velmi bdělé pracovnici, jejíž jméno Kao Aj Aj (Vysoká Láska Láska) vůbec neodpovídalo skutečnosti, utkvěl v hledáčku můj sáček se sušenými plody velikosti brusinek, který jsem si v dobré víře koupila na trhu v Karimabádu. Náš průvodce Javed mi poradil, že si z nich mám vařit úžasně zdravý čaj. Urputná Aj Aj se ale nenechala zmást a ihned tuto zradu odhalila. Zabavuje se!
I tady jsme po odbavení bez udání důvodu čekali na svobodu mnoho hodin. Využili jsme jich k seznámení se se všemi spolucestujícími a též k rozhovoru s celníky. Zřejmě neměli celý den nic jiného na práci než nás a život v malém pohraničním městě moc zábavy neskýtal.
Abychom se nenudily, byly ženy z naší výpravy byly vyzvány k osobní prohlídce, kterou prováděla dvě sympatická děvčata z vnitrostátní provincie Che-nan. Nepochopila jsem přesně, jestli tuto práci v místě, kde už ani lišky nedávají dobrou noc, dostaly za trest nebo zda to byla nezbytná praxe, kterou potřebovaly k dalšímu kariérnímu postupu.
A protože jsme i po osobní prohlídce měli stále ještě skutečně hodně času a s celníky už jsme probrali všechno včetně českého fotbalu, začala jsem přemýšlet, čím se provinily mé sušené brusinky, že byly zadrženy. A rozhodla jsem se to zjistit. A u koho to lépe zjistit, než u uvědomělé Kao Aj Aj.
Ani Kao Aj Aj neměla zjevně nic na práci a na můj dotaz mě odkázala na velký dvojjazyčný plakát, který podrobně vysvětloval, co je a co není povoleno převážet do Číny. Hledala jsem odstavec, který by se týkal zákazu dovozu sušeného ovoce, ale nic podobného jsem nenacházela. Svěřila jsem se s tímto problémem Kao Aj Aj a ta zapíchla svůj prst do plakátu v místě, kde se psalo, že se zakazuje převážet semena. Aha! Zajásala jsem v duchu. Tady prostě došlo k omylu. Já nepřevážím semena, ale sušené plody, které jsou povoleny. Hned jsem to radostně sdělila i Kao Aj Aj. Ale to jsem zřejmě neměla dělat. Aj Aj se zatvářila velmi přísně a prohlásila, že pokud ona označí cokoliv za semena, jsou to prostě semena! Když jsem se zeptala na její kvalifikaci, která by ji opravňovala přinášet nové objevy do botaniky a ovocnářského průmyslu, zachmuřila se ještě více a na procházejícího nadřízeného vztekle zavolala: “Soudruhu, cizinka tu nerespektuje čínské zákony!” Tady mi došlo, že situace je vážná. Naštěstí soudruh nadřízený už mě znal z předešlé přátelské debaty u jeho okénka, tak se jen zasmál, mávl rukou a běžel dál. A já jsem si udělala poznámku do svého zápisníčku poslední záchrany: Cokoliv řekne čínský celník, je v tu chvíli čínským zákonem.
Když jsme byli konečně propuštěni na svobodu do pozoruhodného tadžického městečka Tashkurganu na čínské straně, a poprvé tak stanuli na půdě Sin-ťiangu, spadla z nás velká tíha. Ale současně jako bychom pocítili únavu karavan putujících po Hedvábné cestě několik století před námi. Slunce se už chystalo k západu a od cíle naší cesty, Kashgaru, nás dělilo ještě více než 290 kilometrů.